Vladimír Conk bojoval s diagnózou schizofrenie, prošel léčebnami až do zlomu. Nyní po dlouhé cestě léčby a podpory vede běžný život s rodinou a prací. Jakou roli v jeho cestě sehrál SANANIM?
„Chtěl jsem se oběsit. Připravil jsem se důkladně, aby mě nemohli zachránit, zatloukl jsem i dveře. Nakonec jsem ale spadl i s tím hákem ze stropu. V tu chvíli mě to najednou na okamžik hodilo do reality a já se vzpamatoval.“
Kromě toho, že v sobě dokázal najít vůli k životu, mu velmi pomohl i tip od kamaráda na terapeutickou komunitu organizace Sananim.
„Ukázali mi, že to vůbec nemusí být tak, jak mi říkal ten doktor, když jsem odcházel z léčebny. Dali mi naději a šanci,“ říká Conk.
Nastartovat nový život se mu podařilo v komunitě v Němčicích na Strakonicku, i když to trvalo téměř dva roky. „Byly tam ovce, kozy, dvě krávy, prasata. Každý jsme se museli něčemu věnovat – jeden se staral o dobytek, další uklízel, jiný vařil,“ popisuje nadšeně zcela odlišné prostředí, než jaké zažíval ve státních zařízeních.
Po pětatřiceti letech užívání pervitinu se mu podařilo se závislostí skoncovat. „Dnes už na perník vůbec nemyslím. Jako teda jo, ale úplně v jiném úhlu,“ říká s poukazem na to, že o své drogové závislosti přednáší.
„Nedokážu pojmenovat, co způsobilo, že ho už nechci. Dokážu se o tom bavit, popsat, co to dělá za rotyku. Hodně důležité pro mě bylo, že jsem si v Němčicích zvědomil svoji chorobu a uvědomil si, že mám nějakou volbu.“
Roli sehrála ještě jedna věc: „Došlo mi, že nikdo z mých tehdejších kumpánů už nežije.“
Odkaz na celý rozhovor zde.
Zdroj: Už nikdy nepovedete normální život, řekli mu po šesti temných letech v léčebnách. Teď má byt, práci a malého syna. Deník N. 2024, roč. 6, č. 21, s. 10.-11. ISSN 2571-1717.
